> Přišla domů a těžkou kabelku shodila z pravého ramene na botník. Jak už byla zvyklá, hbitě si sundala polobotky a šikovným tahem je srovnala pod poličku, že nebyly skoro vůbec vidět. Byla po celodenní námaze tak ztrhaná, že po nocích už ani nemohla usnout. Bylo čtvrt na sedm…

Převlékla se do domácích tepláků a volného trička a zamířila do kuchyně, aby si udělala sendvič a silné espreso. Na lince se povalovaly slupky od cibule, kterou ráno krájela manželovi na chleba a ve dřezu byla hromada neumytého nádobí. Musí si koupit myčku… A co Jirka, kde ten vlastně vězí? Opřela se s kusem dalamánku o stůl. Aha, slíbil, že půjde s Aničkou do zoo, moc se na to těšila.

Vzala žehličku a pustila se do práce, stále při tom pozorujíc televizní obrazovku. Jen málokdy zabloudila pohledem ke košili, kterou žehlila. Po pátém kusu prádla si unaveně promnula oči, aby jí tolik nepálily. Esmeraldu vystřídal Divoký anděl Millagros. To bylo ještě dojemnější, protože se znovu dala dohromady s Ivem Di Carlem.

Televize náhle sama od sebe zhasla a ač to bylo neuvěřitelné, přes obrazovku se objevil kříž. Protřepala hlavou. Ano, to se jí jistě jen zdálo, začíná mít halucinace. Vzala znovu do ruky ovladač. Věděla, že se stává, že se najednou vypne obraz, tak tomu nepřikládala velkou váhu. Millagros Espozito se znovu objevila před jejíma očima a ona tak byla spokojená.

"To snad není možný, už mi asi haraší…"

Žehlička klouzala po hladké košili. Ucítila bodnutí v ruce, zarazila se v práci. Uprostřed dlaně našla malý červený flíček. A na druhé také! Odstavila žehličku a jen co to udělala, skácela se k zemi. Byla to hrozná bolest nohou, jako by je snad měla zlomené. Za chvilku to ustalo a zmizely i flíčky z rukou.

Žehličku vypojila ze zásuvky, už nemůže dál pracovat. Ze zkušeností s psychikou věděla, co by na podobné úkazy řekla svým pacientům.

"Jste přepracovaný, musíte své tělo trochu šetřit, já vím, že to moc nejde, ale běžte domů, z hlavy pusťte všechny starosti a natáhněte se na pohovku. Zkuste se trochu prospat…" úplně jako by se slyšela.

Jak by měla, lehla si na křeslo a pomalu zavírala oči. Když už viděla jen rozmazaně, objevil se obrovský kříž přes celý strop. Hbitě sebou trhla a oči znovu doširoka otevřela. Úkaz zmizel. Teď už nevěřila naprosto ničemu, natož svým smyslům… A stejně ani nevěděla, co by to mělo znamenat… kříž. Nevěřila v Boha, byla zatvrzelý ateista. Zavřela oči a v mžiku usnula.

Ve snu, který se jí zdál, byla kdesi vysoko. Bolely jí dlaně a podstatně víc nohy. Měla je zlomené. A viděla jak krvácí, silně krvácí z boku. Na hlavě měla něco, co ji píchalo do spánků. Náhle se krajina kolem ní prudce změnila a ona stála na kraji propasti a hleděla na světlo, které z ní  vycházelo.

"Tak jsem si myslel, že si vzpomeneš sám, ale když ti to nejde, budu ti muset trochu pomoct…" hlas se ozýval jakoby z veliké dálky, možná z hloubky této propasti.

"Já vůbec nerozumím…" ozvala se nesměle.

Smích.

"Doufal jsem, že i když změníš tělo, budeš stejně všímavý i nadále, ovšem mýlil jsem se. Ve světě lidí jsem ti dal příliš těžkou roli, jsi moc zabrán do své životní úrovně, no dobrá, tak si to shrneme. Viděl jsi kříže, měl jsi bolesti v rukou a nohy, jako bys je měl zlomené. Kdo tedy jsi? Kdo měl na hlavě něco, co ho bodalo do spánků?"

"Tak jest můj milý…"

"Ale…"

"Jen se podívej do zrcadla…"

Hlas utichl, světlo zmizelo a mladá žena se pozvolna probouzela.

Promnula si oči. Tak divné sny se jí dlouho nezdály. Zazvonil dveřní zvonek a ona běžela otevřít. Poslíček jí přinesl květinu, ona jí převzala a podepsala papíry. Natočila vodu do vázy a kytku do ní uložila. Na vrcholku našla vzkaz. Přečetla si ho...

"A co teď?" nevěděla…

Jaké tu má poslání? Co po ní Bůh chce?

Náhle pochopila. Úkol Ježíše je spasit svět.

Hned před domem se zastavila. Šedivé ulice, smog od jedoucích aut, stres kolemjdoucích lidí. Z kočárku před zeleninou se ozýval pláč malého děcka. Celý tento úkaz by se dal pojmenovat jedním slovem - civilizace… Přišla ke kočárku a začala tiše mluvit k ležícímu chlapečkovi. Uklidňoval se.

"Uhněte, ženská," křikla náhle jeho matka, která právě vycházela z obchodu a hrubě jí odstrčila.

"A…ale váš syn tu plakal…"

Představila si, co asi udělá, až se dnes konečně dostane domů. Nejspíš se naloží do vany, anebo hůř - usadí se nad prací a bude do ní hledět dlouho do noci… Na ženskou, která si povídala s jejím dítětem, si pravděpodobně nevzpomene.

Procházela ulicí a všímala si věcí, které nikdy dřív ani nezpozorovala. Pokusila se popovídat si s jednonohým žebrákem a pomoci okradené ženě. Vděku se jí nedostalo.

Cesta před ní se propadla, místo ní vznikla propast. Světlo…

Zoufale zvedla hlavu.

"Co po mně chceš? Já, já sama přece spasit svět nikdy nedokážu…"

"Máš pravdu, dítě." řekl Bůh, "Je to tak."

"Ale tak co…"

"Důvod, proč jsem tvou duši opět probudil k životu nebyl ten, abys spasil svět. Chtěl jsem ti pouze naznačit, že to není možné. Víš…" na chvíli se odmlčel.

"Já už pro Zemi nic dělat nemůžu, nic pro ní neznamenám. To lidé to vše vzali do svých rukou. Už jsem udělal tolik, potopy, zemětřesení, výbuchy… Co je to platné? Na této planetě jsou pány lidé a jejich stroje. Jen oni sami se můžou spasit."

Konečně plně pochopila.

Mlčel, ale věděla, že jí dává za pravdu.

"Co bude teď?"

"Vrátím tě do tvého života a ty se změníš. Budeš si užívat, protože víš, že život je krásný."

"Budu stále Kristem?"

"Nejsi jím už hodnou řádku let. Tedy tvoje tělo jím není…"

"Dobrá. Budeme spolu ještě někdy mluvit?"

"Ne, já se na Zemi už objevovat nebudu."

S tím zmizelo světlo, propast, park i lavička, na které seděla. Vstala ze své pohovky a šla otevřít manželovi a dcerce, kteří se vraceli ze zoologické zahrady. Děvčátko se jí vrhlo kolem krku a muž jí dal pusu na tvář.

"Co se děje? Celá záříš,"řekl.

"Ále, jen jsem ráda, že vás oba mám."pověděla a podívala se na křížek, který držela v ruce.

"Děkuju…"zašeptala s tváří ještě umazanou od zaschlých slz, pak vzala dceru za ruku a všichni tři odešli ke kuchyňskému stolu aby povečeřeli a napili se červeného vína.